Asklepiovi jsme dlužni kohouta

Na dvorečku mě dnes zastavil nějaký chlapík takovým tím způsobem kontaktáže, který v člověku vyvolává nutkání vypíchnout si obě oči: "Promiňte pane, mohu mít jeden dotaz? Dovolíte mi to?" "No," povídám, neboť jsem byl dobře naladěn. "Jsem spisovatel a filozof z Prahy," pomalu ze sebe vysoukal ten chlapík a já věděl, že je zle, "a hledám tady lidi s podobným smýšlením". "No," povídám, neboť jsem se začal cítit nesvůj. "Jsem ročník devatenáct set šedesát čtyři, vy budete tak kolem roku sedumdesát, pokud se nemýlím." Slovo "sedumdesát" vyslovoval půl minuty. "No," povídám, neboť jsem cítil, že asi brzy umřu. Mým asertivním přístupem se ale nenechal odbýt, nejspíš to byl fakt spisovatel: "Je to tak?" Čas přejít do protiútoku: "Proč to chcete vědět?" Chlapík se zhluboka nadechl, potáhl z cigarety a s netrpělivostí v hlase začal: "O-pa-ku-ji," V tom okamžiku šel kolem děkan a zeptal se mě, kam zdrhám. Tak a teď pointa. Popravdě jsem děkanovi řekl, že "zdrhám pryč od tohohle ..." a přidal jsem slovo, které zní podobně jako "kohouta", ale je vulgární a malé děti by ho měly používat jen v doprovodu rodičů. Teď mě to mrzí, neměl jsem se nechat vyprovokovat tím, že ten člověk hulí na dvorečku + představuje se jako spisovatel a filozof + tipuje mě na čtyřicet + zajímá se o můj věk + považuje mě za debila + považuje mě za spřízněnou osobu + mluví pomalu. Tímto se mu tedy omlouvám a až ho příště potkám, nebudu se s ním vůbec bavit.