Brüňák v kině

Zašli jsme si s dr. manželkou, Ph.D. na Brüna. Váhali jsme mezi ním a G. I. Joem a nakonec jsme se rozhodli ten méně gay film. Po recenzentní smršti z minulých týdnů jsem očekával poměrně málo, kinofilové hodně psali o tom, že ve srovnání s Boratem je Brüno v podstatě nesympatický, film není satirický, nenese žádné morální poselství a nemá žádnou dějovou linku. Po shlédnutí zhlédnutí musím uznat, že měli pravdu - a právě proto je můj divácký zážitek z Brüna silnější než z Borata.

V prvním zmiňovaném filmu mi bylo v mnoha případech Boratových obětí líto. Nebyli to zlí lidé, byli prostě jen příliš slušní nebo příliš hloupí. V Brünovi je mnohem méně vtipů, které jsou založeny na reakcích nicnetušících účastníků. Jediná scéna, kde by se pocit lítosti mohl dostavit, je scéna s verbuňkem fotogenických dětí, ale to je taková soda, že tam pro jakoukoli emoci založenou na sympatii není prostor. Zatímco v Boratovi to schytali všichni kolem, hlavním a vlastně jediným terčem vtipů v Brünovi je Brüno sám, což je ok, protože souloží s Pygmejem. Už v roce 2006 jsem si říkal, jaká je Borat komplikovaná postava. Má nutkavou vidinu, touhu, nevypočitatelnost, trenýrky s lampasy a knír. Brüno je proti němu jen jednoduchý destilát hypertrofovaného gayismu a lokálcelebritismu, od kterého se žádné nečekané agrese netřeba obávat.

Jsem prostě zbabělý divák. Nedívám se na filmy Larse von Triera, nedívám se na torture porn a mám Brüna raději než Borata. Brüno je rozhodně lepší než rakovina, všem dalším konformistům a salónním liberálům ho mohu vřele doporučit.