Samet před vlastním prahem II

Loni jsem studentům k jejich svátku gratuloval pomocí svých žákovských knížek. Protože to mají kulaté, rozhodl jsem se i letos vytáhnout něco z rodinného archivu; něco, co by podobně jako žákovské knížky spojovalo moje studentská léta s léty revolučními. A vida, natrefil jsem na pár hromadných fotografií. Tak se na ně podívejme.

Školní rok 1983/1984 byl pro mne zajímavý tím, že jsem šel do školy. Výřez ze společné fotografie prozrazuje mnoho o té orwellovské době. Většina kolegů v pozoru, někteří z nich jsou dokonce majitelé klíčů. V pravém dolním rohu se potměšile tváří T. Š., který se nestal vekslákem jen proto, že vyrostl do pouhých 170 centimetrů a zrušili mu bony. O dvě řady nad ním kolega L. T. ve zdařilé imitaci úboru politických vězňů. Dr. M. P. v upnutém svetru uprostřed, jeho výraz jasně varuje imperialistické štváče jeho výraz dává tušit, co si o tom celém bolševickém spektáklu myslí. Všimněte si rozbitého nosu kolegy M. Ž. (horní řada, druhý zleva). Inu, nebyl pionýr. 

O rok později. Fotografie dokumentuje, jak přicházel kolega M. Ž. ke svým zraněním. Přestalo to až na gymnáziu, kdy jsme spolu měnili svačiny a já profitoval na jeho vaječné pomazánce. Atmosféra je uvolněnější, přece jen šlo o spartakiádní rok. Kolega J. K. vpravo nahoře ten den nasadil výraz, který ho neopustil až do roku 2007. Všeobecnou svobodomyslnost nejlépe vystihují ofinky. Kdo v té době neměl na ofinku, hrozil vlasatým zaťatou pěstí.

Rok 1986, respektive 1988. Na ofinku stále nebylo. V roce 1986 nálada poměrně uvolněná, přesto se nikdo nesnaží vyčnívat. Nebýt kolegy M. H. uprostřed horní řady, jenž svojí nížkou nedobrovolně kontrastuje, zanikli bychom. Dr. M. P. slouží jako veselý potisk na tričku soudružky učitelky. Zpětně to hodnotím jako výhru, mohl jsem skončit na hrudi někoho škaredého. Rok 1988 již napjatý, scénu uvolňuje jen afro kolegy R. S. Snažím se kompenzovat Štrougalky tričkem s nápisy karate/judo/jiu-jitsu, ale i tak jsem si zasloužil až druhou řadu. Kolega M. Ž. vlevo nahoře sice nemá rozbitý nos, něco však již viselo ve vzduchu.

1989, léto, soustředění košíkářů. Rozkol dělnické třídy se všemi ostatními dokumentují rezidua pionýrského kroje. V jejich obklíčení vyklenuté bříško a propadlý hrudníček dr. M. P. Ruce ležérně v kapsách prozrazují, že puberta je na cestě, přestože hlásek se ještě ani nezachvěl. Toho roku byl populární ježek. Opět platilo, že ti z nás, kteří si ho nemohli dovolit, ztloukli ty druhé. Hodlal jsem zmlátit především pomocného trenéra pana L. M. (vedle totemu vpravo), ale nakonec se mi raději nechtělo. Postoj těch tří vpravo upozorňuje, že tou dobou se u nás dost hrálo Alphaville. Všimněte si, že kolega T. Š. (viz foto z roku 1983/1984) kvůli svojí výšce raději leží v pravém dolním rohu. Vedle něj mgr. T. K., dobrák od kosti, jak už lidé, kteří nosí trenýrky s lampasy, bývají.

1990, (asi) léto, soustředění košíkářů. Taky cítíte ten rozdíl? Do našich životů vtrhlo tržní hospodářství se svými second-handovými šusťačkami. Dokonce imperialistická kšiltovka! Dobře víme, že v kapitalismu se již neschováme za pionýrský kroj, identifikuje nás výkon, zde jako basketbalový balón. Budovatelský optimismus předchozích let je pryč, sametová nálada spolehlivě vykastrovala i pubescenty - kromě maskáčů nikde ani záchvěv násilí. Ležící kolegové T. Š. a T. K. si po revoluci vyměnili místa.

Sametová revoluce byla pro mne pouhou externalizací hormonální bouře. Probuzené národní sebevědomí nebylo ničím víc než zvnějšněním mého probuzeného libida, všeobecná demokratizace společnosti byla odrazem mojí osobní Dynamitizace. Přeji vám, ať i vy do další dvacetiletky vstoupíte stejně naivně a nevinně.